Jak se sedí v různých kulturách

Tradic i nevědomých návyků spojených se sezením je mnoho a v každém koutě světa se trochu liší. Pokud se rozhodneme poučit o etiketě cizích národů, neměli bychom zapomenout právě na kulturu sezení. Zároveň při tom můžeme poznat i něco o kultuře nám vlastní.

Pokud zmíníme odlišnosti oproti způsobům zažitým v Evropě, každého zřejmě nejprve napadne styl sezení na zemi obvyklý především v Asii. Obecně se v Asijských zemích nikdy tolik nerozšířila obliba sezení na židli. Pokud někde ano, tak tento zvyk přinesli Evropané. Dříve jediné, co zde připomínalo nábytek k sezení, bývaly trůny nejvyšších císařů. I ty však byly obvykle uzpůsobeny tak, aby na nich člověk mohl sedět podobně jako na zemi, ale přitom zůstávat na vyvýšeném místě.

Především v Japonské etiketě má sed na zemi přísná pravidla. „Seiza“ je japonský název pro typický styl sedu, při kterém člověk klečí na tatami a sedí si na vlastních patách. Pro toho kdo není zvyklý, může být tato poloha velmi nepříjemná, proto ji Japonci nevyžadují po cizincích ani při formálních příležitostech. Existuje však více podob „seizy.“ Například muži mohou sedět s nohami překříženými vpředu, zatímco pro ženy je určena poloha, při které nohy posunou na stranu a hýžděmi tak spočívají na zemi a ne na svých nohou.

Sed se zkříženými nohami se rozšířil rovněž v muslimských zemích. Tomu napovídá už český název turecký sed. Ekvivalent tohoto názvu existuje ve většině evropských jazyků. Často se objevuje tailor style (sed krejčovský) odkazující k typické původní pracovní poloze krejčích. Britové ho někdy označují i jako sed indický. Pro Indii je tento styl také velmi typický, avšak sezení na zemi zde nemá vždy pouze praktickou roli. V budhismu i hinduismu existuje několik poloh podobných tureckému sedu i japonské „seize“, které jsou určené především k meditaci. Zvláštní polohou využívanou pouze pro cvičení a meditaci je takzvaný lotosový květ, při kterém obě chodidla spočívají na kolenou. 

Podobně, jako nám připadá zvláštní sezení na zemi, může se Japoncům zdát podivné, že my většinu života trávíme právě sezením na různých židlích, křeslech a pohovkách. Existují teorie, podle kterých se tento styl v Evropě nevyvinul čistě kvůli pohodlí a praktičnosti. Přeci jen, jiné národy si připadají pohodlně i bez těchto výdobytků. Podle této myšlenky musíme hledat prvotní přijetí židle tradičního symbolu. První křesla a židle měli roli trůnu, tedy symbolu moci. To předurčilo jejich budoucí oblibu. Prvotní význam se ztratil, avšak způsob sezení zůstává

Nemá cenu diskutovat o tom, kdo na světě sedí v lepší a zdravější poloze. Univerzální recept na to jak sedět správně pravděpodobně neexistuje. Způsob jakým sedíme, je nám dán spíše tradicí než nějakým vlastním hledáním správného stylu. Avšak, to co je nám vrozené tradicí a výchovou nám také většinou připadá nejpohodlnější.